Jsou to už téměř čtyři roky, co se soubor RockOpera Praha přestěhoval z nevyhovujících podmínek Divadla v Dlouhé do budovy amfiteátru v Pražské (Holešovické) tržnici, který v mezičase přijal i jeho jméno. A právě tenhle unikátní prostor určil i další autorskou snahu dua Steigerwald/Forest o propojení klasické divadelní tragédie s pořádným rockovým nářezem, velkými hlasy, tancem, svéráznou kostýmní i jevištní stylizací, ale taktéž třeba i s cirkusovými prvky, akrobacií nebo ohnivou show. K nejstarší ANTIGONĚ postupně přibyl mladší bratříček OIDIPUS TYRANUS (byť dějovou linií svoji sestru předchází) a na konci loňského roku si svoji koncertní premiéru odbyl i stále ještě aktuální počin.

RockOpera Praha slibuje trochu jiný zážitek, než na jaký mohou být zvyklí návštěvníci  muzikálových „skvostů“ z per našich předních majitelů řetízkových kolotočů či bývalých buldozerů dívčích srdcí s plaše romantickým úsměvem přilepeným na tváři. A co slibuje, to i dodrží. Je to totiž poctivý rockový (me-me-me-metalový...) koncert s dějem, hapenning, kterého se můžete klidně sami aktivně zúčastnit, neboť hranice mezi jevištěm a hledištěm jsou díky kruhovému uspořádání skutečně velmi tenké. A tolik souhlasného přikyvování hlav do rytmu neuvidíte ani v Parlamentu České republiky...

Pokud jsem zmiňoval koncertní premiéru 7 PROTI THÉBÁM, nutno dovysvětlit, že šlo pouze o zpívané vystoupení, tedy ne o komplexní představení celého kusu. Tahle premiéra přišla až v dubnu letošního roku. A do třetice všeho dobrého, propírané říjnové představení bylo teprve prvním uvedením kousku po obou premiérách, čili defacto třetí premiérou, vezmeme-li v potaz půlroční časový odstup od posledního uvedení. Hnidopich samozřejmě našel drobné mušky na kráse – nějaké ty nepřesnosti, zaváhání, nefunkční mikrofon, popletený text nebo asynchronně hrající kapelu. Tyhle věci však ke každému živému vystoupení neodmyslitelně patří, jsou jeho kořením, to ony dávají divákovi pocit, že sleduje výkony lidských bytostí, a tak to taky má být.

Ptáte-li se po hudebních změnách oproti předchůdcům, když aktuální kus má narozdíl o nich visačku opery metalové, můžu vás uklidnit (nebo zneklidnit): žádné nejsou. Důvod je nasnadě. Pokud jste zaregistrovali, co všechno může být v našich zeměpisných šířkách považováno za rockovou operu, je snaha autorů znovu se odlišit a vyhranit více než pochopitelná. Jinak THÉBY bez problémů zapadnou (i dějově) mezi ANTIGONU a OIDIPA. Shodně s nimi stojí na hutných kytarových riffech, všudypřítomných perkusích, skvělé rytmice otce i syna Scheuflerových a autorských klávesách Milana Steigerwalda (Ducha svatého). Texty tradičně obstarala Pavla Forest a i v této oblasti dává RockOpera na frak drtivé většině konkurence slušně zvládnutým řemeslem. Tady naštěstí nebudete neustále zakopávát o tradiční bolest českých textařů, kterou tak trefně pojmenoval Emil Nádeníček v Básnících („tady jsou dlouhý noty, přece nebudu zpívat kůs-chlé-bá, to bych vypadal jak pitomec“... a že jich u nás máme).

Ruku na srdce, to že se hraje ostře s volume doprava, že se krom zpěvu křičí a hlasy rockových zpěváků podpoří i operní hlasivky, to samo o sobě ještě jaro nedělá, vždyť s metalovými operami se ve světě dávno roztrhl pytel. Unikátnost, jak ji chápou Steigerwald, Forest a režisér Roman Štolpa, totiž spočívá až v těch dalších aspektech. Živé nastudování, při kterém je hrající kapela součástí děje (tedy žádné schovávání muzikantů jako v Jesus Christ Superstar, nedej bože halfplaybacky muzikálových gerontů), otevřené ohně, akrobatické kousky, při nichž jde málem o život, zpěváci postávající ve výškách, tvrdé souboje mezi řadami diváků, operní divy vyklánějící se až z pod střechy, dechberoucí kousky dívky na šálách, to všechno je ta tolik potřebná nadstavba, která vtáhne a nepustí. Samostatnou kapitolu pak musí mít výstupy skokanů na skákacích botách – taková nešťastně zapomenutá hůl, to je při saltech vzad na malém prostoru skutečný adrenalin, to vám tedy řeknu. Trefí ji? Netrefí?

Přese všechno výše vyřčené však alfou a omegou podobných představení zůstávají hlasy. A RockOpera Praha se ani v tomto ohledu nemá za co stydět, vždyť také z českých vod vylovila, co se jen dalo. Střihavka, Dyk, Toužimský, Horváth, Opava (v THÉBÁCH jde především o mužské šarvátky a pošťuchovačky), to už je panečku pořádná kanonáda. Paradoxně ale největší řev uslyšíte od subtilní Antigony Žántí. Pochopitelně, hereckou stránku věci zastupují především silácké pózy, jak už to tak většinou bývá – zatnout, vystrčit a z plna hrdla do nich. Tou jedinou výjimkou potvrzující pravidlo je pak znovu Viktor Dyk v geniálním ztvárnění šíleného Kreona. Pošuk jedna báseň, radost pohledět (co by za ždibec jeho uvěřitelnosti dal zběsile přehrávající Théseus/Morfeus Josef Šutara). O vítězi v kategorii skvělých zpěváků s hereckým talentem tak nemůže být pochyb, zvlášť když v ní zůstává osamocený.

Resumé? Ač OIDIPA beru jako subjektivně slabší kus oproti ANTIGONĚ, při THÉBÁCH opět převládly pozitivní dojmy (tedy až na pár agro chvilek v rychlejších pasážích). Snad tenhle můj příjemný pocit v dohledné době potvrdí i studiová nahrávka. A vám, pokud jste snad ještě nebyli, návštěvu kterékoliv rockopery s klidným srdcem doporučím. A nebo víte co? Na konci listopadu čeká premiéra novinku ROMEO & JULIE. Trochu jiný pohled na věc, pamatujte...

Foto (s laskavým svolením RockOpera Praha): Hana Brožková - RockOpera Praha